Foukačka nebo ústní puška je historickou zbraní středověku, která byla rozšířena na všech kontinentech. Historicky není dokumentováno, která země dala původ jejímu vzniku. V různých částech světa je nazývána jako foukačka, polzor, fukia či blowgun. Byla většinou používána k lovu drobných zvířat s tenkou kůží. Ve výjimečných případech byla používána i jako zbraň bojová. Pro usmrcení větších zvířat byly šípy napouštěny jedem získávaným odvarem jedovatých rostlin nebo odebraným jedem jedovatých plazů a některých druhů žab. V současné době je stále používána jako zbraň na přežití, v zoologických zahradách pro uspání zvířat pomocí narkotizačních střel, některé útvary městské policie ji používají k odchytu zatoulaných zvířat. Některé cestovní kanceláře střelbu foukačkou používají pro zpestření pobytových programů jako lákadlo pro své klienty.
Foukačky jako takové jsou víceméně spojovány s jihoamerickými indiány nebo také s obyvateli malajských ostrovů či Japonska. Slouží tedy k vystřelování šípů za účelem lovu drobných zvířat nebo šípů s otráveným hrotem pro usmrcení zvířat větších. Základem každé foukačky je trubice často různé délky i průměru, které se od sebe mohou lišit zejména způsobem jejich výroby a zpracování:
- Jednoduché trubice jsou vyráběny z bambusu, kde se odstranily uvnitř růstové uzly (růstem vytvořená kolínka, přepážky), aby mohla být využita větší délka.
- Složené trubice se skládaly z několika vzájemně spojených kusů.
- Průměrově zesílené trubice mají například základ z rákosu (dutého stvolu rostliny) opláštěný, zesíleným vhodným odolnějším materiálem, případně palmovými listy.
- Dalším způsobem výroby trubice byly dvě podélně slepená korýtka zpevněná vhodným materiálem,
- Náročnou pracnost vyžadovala trubice vrtaná z jednoho kusu dřeva, která se po provrtání povrchově a tvarově upravila do použitelné podoby.
Lov zvěře
Takto si můžeme představit lov drobné zvěře ptáků, případně dalších zvířat obývajících nebo hledajících úkryt v korunách stromů hustého porostu lesa, pralesa nebo džungle.
V okolí kolem řeky Amazonky převládaly šípy vyrobené z tvrdého dřeva o délce 18-25 cm na zádi opatřené vřetenovitou letkou z přírodní vlny lehce spirálovitě ovinutou tenkým vláknem. Vřetenovitá letka sloužila jako těsnění v trubici a za letu šípu působila jako stabilizátor letu vystřeleného šípu. Otrávené šípy byly asi 2-3 cm od špice vroubkovány. Vroubkování mělo za účel v místě zeslabení těla šípu, aby snáze mohlo dojít k jeho zalomení v ráně a otrávený hrot zůstal v ráně co nejdéle. Jed pak mohl účinněji působit a nebylo snadné jej z rány těla odstranit. Na obrázku si můžeme povšimnout nádoby nebo schránky kulovitého tvaru, kde lovec ukládal přírodní vlnu nebo jiný vhodný materiál pro výrobu vřetene a případně vlákna pro výrobu šípů.
U malajských šípů se téměř výhradně používalo místo vlněného vřetena měkké rostlinné dřeně. V našich podmínkách podobný materiál lze nalézt například u černého bezu.
Odlišnou metodu výroby šípů lze nalézt u japonských šípů, kde vedení a těsnění ve foukací trubici zajišťuje papírový kornout připevněný na zádi šípu. Vedle šípů byly také používány hliněné kuličky zejména k lovu ptactva.
Šípy, rozměry, použití ….. počáteční rychlost v ústí hlavně je asi 100 m/s i více
Foukačky, foukací trubice – účinný dostřel 30 – 50 m
Náustek byl vyráběn převážně jako dřevěný, kostěný nebo mosazný. Většina malajských foukaček má mířidla. Japonské foukačky mají převážně menší ráž častěji jen 6,5 mm. Pravděpodobně patřily i do výzbroje nindžů. Moderní varianty japonských foukaček mají náustek vyvedený šikmo k ose foukací trubice.
Významnou znalostí domorodých kmenů je však výroba šípových jedů. Šíp vystřelený z foukačky může způsobit smrtelné zranění jen u zvířat malých. Naproti tomu otrávený šíp může usmrtit i zvíře větší.
Používané šípové jedy:
Kurare – je směs prudce jedovatých rostlinných alkaloidů, z nichž nejúčinnější jsou strychninové. Rychle působící nervový jed. Po proniknutí do krevního oběhu způsobí za 2-5 minut smrt. Nejdříve dojde k ochrnutí pohybových orgánů a zasažená zvěř zůstane ležet nedaleko místa, kde byla šípem zasažena.
Jedovaté žáby – jedna z nejjedovatějších druhů žab má zářivě citronovou žlutou barvu. Žabí jedy obsahují až 200 druhů účinných látek a nejsou dodnes zcela prozkoumány.
Ipoh nebo siren – šípové jedy používané v malajském souostroví. Hlavní součástí těchto jedů je šťáva ze stromů ipoh nebo upas a z určité popínavé rostliny. Dalšími příměsemi je pak jed škorpiónů, jedovatých hadů, rostlinné jedy a někdy také arzenik. Ipoh je srdeční a nervový jed.
Uvedené informace uvádíme jen pro úplnost představy co k foukačkám patřilo a patří. Vlivem působení civilizace je lov foukačkou na ústupu a za nějaký čas bude úplně zapomenut. To je také jeden z důvodů našeho počínání, udělat ze střelby foukačkou sport jako je hod oštěpem, lukostřelba, využít jeho předností a zachovat pro ty co přijdou po nás lovecké umění našich předků.
Moderní výrobky foukaček a šípů různých výrobců jen dokazují, že zájem lidí o tento druh zbraní je stále živý. Každý si rád připomene své období ze školních lavic, jak foukačkou z propisovací tužky nebo z rozebraného krajónu střílel papírové kuličky po děvčatech. Střelba foukačkou by také měla patřit k všeobecnému vzdělání jednotlivce už jenom proto, že foukačka je vhodnou zbraní na přežití. V situaci na přežití se i v naší moderní době můžeme ocitnout mnohem snáze, než si někteří z nás dokážou vůbec uvědomit. To je další důvod, který inspiruje naše počínání.