Historie

Foukačka nebo ústní puška je historickou zbraní středověku, která byla rozšířena na všech kontinentech. Historicky není dokumentováno, která země dala původ jejímu vzniku. V různých částech světa je nazývána jako foukačka, polzor, fukia či blowgun. Byla většinou používána k lovu drobných zvířat s tenkou kůží. Ve výjimečných případech byla používána i jako zbraň bojová. Pro usmrcení větších zvířat byly šípy napouštěny jedem získávaným odvarem jedovatých rostlin nebo odebraným jedem jedovatých plazů a některých druhů žab. V současné době je stále používána jako zbraň na přežití, v zoologických zahradách pro uspání zvířat pomocí narkotizačních střel, některé útvary městské policie ji používají k odchytu zatoulaných zvířat. Některé cestovní kanceláře střelbu foukačkou používají  pro zpestření pobytových programů jako lákadlo pro své klienty.

Foukačky jako takové jsou víceméně spojovány s jihoamerickými indiány nebo také s obyvateli malajských ostrovů či Japonska. Slouží tedy k vystřelování šípů za účelem lovu drobných zvířat nebo šípů s otráveným hrotem pro usmrcení zvířat větších. Základem každé foukačky je trubice často různé délky i průměru, které se od sebe mohou lišit zejména způsobem jejich výroby a zpracování:

  1. Jednoduché trubice jsou vyráběny z bambusu, kde se odstranily uvnitř růstové uzly (růstem vytvořená kolínka, přepážky), aby mohla být využita větší délka.
  2. Složené trubice se skládaly z několika vzájemně spojených kusů.
  3. Průměrově zesílené trubice mají například základ z rákosu (dutého stvolu rostliny) opláštěný, zesíleným vhodným odolnějším materiálem, případně palmovými listy.
  4. Dalším způsobem výroby trubice byly dvě podélně slepená korýtka zpevněná vhodným materiálem,
  5. Náročnou pracnost vyžadovala trubice vrtaná z jednoho kusu dřeva, která se po provrtání povrchově a tvarově upravila do použitelné podoby.

Lov zvěře

lovciTakto si můžeme představit lov drobné zvěře ptáků, případně dalších zvířat obývajících nebo hledajících úkryt v korunách stromů hustého porostu lesa, pralesa nebo džungle.

 lov_toulce_a_sipyV okolí kolem řeky Amazonky převládaly šípy vyrobené z tvrdého dřeva o délce 18-25 cm na zádi opatřené vřetenovitou letkou z přírodní vlny lehce spirálovitě ovinutou tenkým vláknem.  Vřetenovitá letka sloužila jako těsnění v trubici a za letu šípu působila jako stabilizátor letu vystřeleného šípu. Otrávené šípy byly asi 2-3 cm od špice vroubkovány. Vroubkování mělo za účel v místě zeslabení těla šípu, aby snáze mohlo dojít k jeho zalomení v ráně a otrávený hrot zůstal v ráně co nejdéle. Jed pak mohl účinněji působit a nebylo snadné jej z rány těla odstranit. Na obrázku si můžeme povšimnout nádoby nebo schránky kulovitého tvaru, kde lovec ukládal přírodní vlnu nebo jiný vhodný materiál pro výrobu vřetene a případně vlákna pro výrobu šípů.

U malajských šípů se téměř výhradně používalo místo vlněného vřetena měkké rostlinné dřeně. V našich podmínkách podobný materiál lze nalézt například u černého bezu.
Odlišnou metodu výroby šípů lze nalézt u japonských šípů, kde vedení a těsnění ve foukací trubici zajišťuje papírový kornout připevněný na zádi šípu. Vedle šípů byly také používány hliněné kuličky zejména k lovu ptactva.

Šípy, rozměry, použití ….. počáteční rychlost v ústí hlavně je asi 100 m/s i více

sipy1

Foukačky, foukací trubice – účinný dostřel 30 – 50 m

sipy2

Náustek byl vyráběn převážně jako dřevěný, kostěný nebo mosazný. Většina malajských foukaček má mířidla. Japonské foukačky mají převážně menší ráž častěji jen 6,5 mm. Pravděpodobně patřily i do výzbroje nindžů. Moderní varianty japonských foukaček mají náustek vyvedený šikmo k ose foukací trubice.

Významnou znalostí domorodých kmenů je však výroba šípových jedů. Šíp vystřelený z foukačky může způsobit smrtelné zranění jen u zvířat malých. Naproti tomu otrávený šíp může usmrtit i zvíře větší.

Používané šípové jedy:

Kurare – je směs prudce jedovatých rostlinných alkaloidů, z nichž nejúčinnější jsou strychninové. Rychle působící nervový jed. Po proniknutí do krevního oběhu způsobí za 2-5 minut smrt. Nejdříve dojde k ochrnutí pohybových orgánů a zasažená zvěř zůstane ležet nedaleko místa, kde byla šípem zasažena.

Jedovaté žáby – jedna z nejjedovatějších druhů žab  má zářivě citronovou žlutou barvu. Žabí jedy obsahují až 200 druhů účinných látek a nejsou dodnes zcela prozkoumány.

Ipoh nebo siren – šípové jedy používané v malajském souostroví. Hlavní součástí těchto jedů je šťáva ze stromů ipoh nebo upas a z určité popínavé rostliny. Dalšími příměsemi je pak jed škorpiónů, jedovatých hadů, rostlinné jedy a někdy také arzenik. Ipoh je srdeční a nervový jed.

Uvedené informace uvádíme jen pro úplnost představy co k foukačkám patřilo a patří. Vlivem působení civilizace je lov foukačkou na ústupu a za nějaký čas bude úplně zapomenut. To je také jeden z důvodů našeho počínání, udělat ze střelby foukačkou sport jako je hod oštěpem, lukostřelba, využít jeho předností a zachovat pro ty co přijdou po nás lovecké umění našich předků.

nove_sipyModerní výrobky foukaček a šípů různých výrobců jen dokazují, že zájem lidí o tento druh zbraní je stále živý. Každý si rád připomene své období ze školních lavic, jak foukačkou z propisovací tužky nebo z rozebraného krajónu střílel papírové kuličky po děvčatech. Střelba foukačkou by také měla patřit k všeobecnému vzdělání jednotlivce už jenom proto, že foukačka je vhodnou zbraní na přežití. V situaci na přežití se i v naší moderní době můžeme ocitnout mnohem snáze, než si někteří z nás dokážou vůbec uvědomit. To je další důvod, který inspiruje naše počínání.